Pedantický fyzikář (Milan Šteindler), strnulý češtinář (Jiří Schmitzer), jalový tělocvikář (Martin Zbrožek), ekologický učitel výtvarky (Tomáš Matonoha), mondénní ředitelka školy (Eva Holubová) a další kantoři dle svých představ formují nebohé studenty na poněkud zkostnatělém gymnáziu. A tak málokoho studium opravdu baví a zajímá. Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jiří Mádl) do školy raději nechodí a když tam náhodou zavítají, tak celé hodiny prospí, neboť po nocích malují graffiti. To je to jediné, co je kromě holek skutečně baví. Nebezpečné výpravy na střechy domů, ilegální pronikání do útrob metra, dramatické lezení na komín… Napětí, riziko dopadení a honičky s policií jsou opravdové, zábavné i kruté. A tak není divu, že se jejich bezradní rodiče (Zuzana Bydžovská, Tomáš Hanák, Jan Kraus, Ivana Chýlková) věčně stresují a občas se v zájmu dostudování svých nezvedených potomků spojí s profesory.


Je-li zájem o dobrou českou komedii, vyplatí se ujet pár zastávek veřejnou hromadnou dopravou, otevřít těžké dveře, protáhnout se okolo vrátného, proběhnout podél školníka a, jsa nepřezut, vklouznout do narvané učebny. Uvelebit se ve školní lavici a uvědomit si, že právě odtud čerpali ti nejlepší kopáči filmového humoru. Vzdělávací instituce otravovaly každého z nás, minimálně těch osm, devět let. I proto se dodnes vydáváme na Cestu do hlubin študákovy duše, na níž se potvrzuje, že je Škola základ života. Ze škamen vzešlo i geniální Marečku, podejte mi pero, tamtéž zaválel Milan Šteindler se svým Vrať se do hrobu. A bez odkazu J. A Komenského bychom nekřepčili ani nad Sněženky a machři nebo pár perlami z Pelíšků.



Na vděčný terén tentokrát vstupuje Tomáš Vorel. O zařazení mezi klasiky si ale může nechat jenom zdát. V prostorách bezejmenného pražského gymnázia totiž tápe – jeho způsob rozechvívání bránic je totiž dávno přežitý. Nepobaví asi příliš mnoho jiných diváků než padesátníky, kterým prostě stačí skotačící rej oblíbených herců, anebo české patrioty, kterým stačí, ehm, ten stejný skotačící rej těch samých oblíbených herců. V praxi Gympl produkuje sexuchtivou ředitelku Evy Holubové, zuřivě přehrávaného češtináře Jiřího Schmitzera (jenž snad až příliš připomíná slavného biologa Jindřicha Plachty), citlivého a „nazelenalého“ dějepisáře Tomáše Matonohy, přihřátého tělocvikáře Martina Zbožka nebo medvídkovského fyzikáře Milana Šteindlera. jenž skrývá velké (a velmi vtipné) tajemství.

Tahle bizarní sestava vstupuje do konfliktů s těmi „free, cool a in“ existencemi, co kouří před gymplem a probíranou látku mají proklatě nízko u pasu. Příliš mnoho dobrého z jejich vzájemné tenze nevzniká. Nedochází mi, proč Vorel stylizuje kantory toliko sveřepě do uřvaných asociálních idiotů – daleko tím překračuje míru pro úsměvnou nadsázku, kvůli plochosti a přebuzenosti jednotlivých typů pak i předem znemožňuje, aby z interakce s mladými vzešel dobrý fór, natož nezapomenutelný gag. Gympl nemá žádný svůj „Ó, Tannenbaum“, žádné „Třináctka! Fuj, tu nechci!“, žádného „šejka Peterku“, žádné „hrdobce“. Naopak vykazuje Tomáše Vorla v roli školníka, jenž s falešným knírem a podivným hlasem pobíhá po škole, buzeruje kvůli přezůvkám studenty a nechá si „namasírovat“ varlata. Vedle něj pak také inspektora Pavla Teličku, což je možná sympaťák vhodný pro přední příčky žebříčku nejoblíbenějších politiků, hereckého talentu však pobral tolik co já ... a to není pochvala! To je varování, ať před už sakra NIKDY neleze před kameru! (Pravda, jeho pád na chodník by mohl být alespoň stejně kultovní jako pád z kola ve Vratných láhvích.)



Jenže Gympl – a tím se dostávám do druhé, vesměs pozitivní části téhle recenze – by se neměl jmenovat Gympl, ale třeba Sprejeři, s podtitulem „Občas pomalujem vlak, ale ne zas tak moc, tak ne abys křičel o pomoc“. „Koníček“ dvou hlavních postav zabírá mnohem větší porci ze stopáže. Ne že by se pořád štěrchalo spreji a nanášela barva (či jinak, ne že by se pořád ničil veřejný majetek a nasírali důchodci), věci spojené s tímhle druhem seberealizace ale zabírají rozhodující část Vorlovy novinky. Tráva, hudební kluby, sex na několik způsobů, pivko, noční vycházky do města, fotky před „zničeným“ / „esteticky obohaceným“ metrem, to všechno je v Gymplu podstatnější než frustrovaná ředitelka a hádky učitelů s puberťáky.

A má to něco do sebe. Přes postavu Tomáše Vorla mladšího a jeho protekčního kámoše s ksichtíkem Jiřího Mádla se Vorlovi staršímu podařilo dobře zhmotnit pocit, který žene tyhle výtržníky do ulic. Ani si nepamatuju, kdy naposledy se něco podobného českému filmaři povedlo. Vorel samozřejmě občas zavrávorá, vytáhne větu, která patří do notýsku začínajícího českého scenáristy a ne do pusy rozzlobeného teenagera, ale to pobíhání noční Prahou prostě zanechá v hlavě stopu. Živou, věrohodnou a tím, jak se pokaždé nedrmolí přes doslovné dialogy, i docela působivou. Není potřeba vysvětlovat „proč a jak“, tím spíš, když se na to Vorla mladšího ptá bezradně kuňkající spoluhráčka. Noční úprk z domova a průlez mezi vagóny metra bohatě stačí k tomu, aby bylo jasné, co se honí v hlavách mladistvých figur. A aby to v hlavách podobně mladistvých diváků jaksi rezonovalo.



Český mainstrem dlouho nenabídl tak nosný charakter. Není v každém momentu realistický, není ani dokonale zahraný, přesto má opravdové nitro, místo toho, aby byl spleten ze zcela definujících scenáristických formulek. Vorlova cesta je možná trochu jednoduchá, ale přinejmenším Sofia Coppolová by mu ji posvětila (alespoň tak soudím z právě zhlédnuté Marie Antoinette) – za mluvidla a myšlenky Vorla mladšího totiž promlouvají jakési videoklipy. Kamera svižně klouže, zachovává režisérův rukopis, ale zároveň jej adaptuje na požadavky dnešního řemesla, do toho rýmuje Indy a skládá DJ Wich. Hudba je plnovýznamovou součástí filmu. Kde jinde by se mělo její využití hájit, než v právě ve snímku o sprejerské subkultuře, o jejíž srostlosti s těmi správnými rýmy se povídá v každém druhém houpavém songu. Vorel z pozice režiséra jakž takž stíhá trendy pádícího světa, takže se na rozdíl od většiny svých kolegů neztrapňuje ani v akčních scénách, při výletech do zakázaných zón dokonce vyloženě perlí.



Gympl nemůže být označován za generační manifest nebo průbojnou sondu mezi sprejery. Na to ho příliš brzdí pasáže ze školy, na to jsou příliš povrchně vykreslené třebas i hádky s rodiči. Ale jak už jsem řekl, něco do sebe má. České filmy většinou nemají čím vnitřně obohatit, vyznívají instantně a nakašírovaně. Vorlův snímek možná kastruje přemrštěná stylizace, přesto se dokáží do hlavy zarýt nejen fragmenty z něj, ale i nevyslovené pohnutky jeho tahouna. Přičtu-li k tomu tradičně výtečného Jiřího Mádla, jehož bezprostřednost by už možná měla odkopnout averzi vůči panicoidním počátkům a přenést na Mádlův krb Českého lva, vychází mi z toho přesvědčení, že jsem fakt viděl dobrý film.

O hudbě k filmu, tricích, kameře i střihu

SOUNDTRACK KE STAŽENÍ

Přestože měl Tomáš Vorel původně představu, že by hudbu mohli dělat autoři hudby k filmu Kouř, ke kterému Vorel film stylově Gympl nejvíc přirovnává, nakonec se rozhodl pro reálnou hudbu subkultury, které se film dotýká. Hudbu k filmu složil Wich, použité jsou i některé texty Indyho. Indy & Wich prostě režiséra po poslechu české hip hopové scény zaujali nejvíce.

„Oba dva jsou velice talentovaní, kdyby dělali hudbu v jiné době, byli by taky úžasní,“ popisuje Tomáš Vorel.
„Pro ten film je jejich hudba čitelná, přestože je samozřejmě určený daleko širší veřejnosti,“ dodává Tomáš Vorel.

Autorem jedné písně a tří hudebních motivů je také Tomáš Matohona, zatím ve své největší filmové roli, který na place zapěl píseň, která se Vorlovi zalíbila natolik, že v Matonohovi probudil jeho starou vášeň.

„Matonoha je původem folkař, má plno krásných písniček, jako folkař se neuplatnil, tak šel dělat herce,“ směje se Vorel.

Jednu skladbu mají ve filmu SuperCroo.
Přestože v Gymplu divák triky většinou neuvidí, každý druhý záběr je nějak „trikovaný“, ať už třeba retuše lanek v těžkých scénách pro herce.

„Filmové triky ale nechci prozrazovat, filmoví hrdinové pak nejsou takoví frajeři, když vidíte, jak se to dělalo, takže raději zůstaňme u toho, že ve filmu žádné triky nejsou,“ nechce Vorel prozradit několikaměsíční práci Patrika Veleka.

Tomáš Vorel spolupracuje od Kamenného mostu s kameramanem Markem Jíchou, který je také koloristou a střihačem v jedné osobě. Po filmu Skřítek je Gympl druhý film, který spolu nastříhali. „Mezi mé nejbližší spolupracovníky patřil také mistr zvuku Jiří Melcher,“ doplňuje Vorel.

SOUNDTRACK KE STAŽENÍ

KOMPLETNÍ INFORMACE O FILMU

SCÉNÁŘ FILMU



(C) Česká Televize, Moviezone.cz